Někdy stačí pohled z jiné perspektivy a vše začne dávat smysl.

Jmenuji se Ludmila Křížová a možná bych měla začít úplně od začátku.

Už jako dítě jsem poznala, jak velkou sílu mohou mít slova – ta, která slyšíme, ale někdy ještě více ta, která bychom slyšet potřebovali a nikdy nezazní.

Vyrůstala jsem mezi dvěma velmi rozdílnými světy. Na jedné straně byla maminka, která mě podporovala a věřila ve mě. Na druhé straně velmi dominantní otec, od kterého jsem dlouho čekala na obyčejné objetí se slovy „mám tě rád“ nebo „jsem na tebe pyšný“. Marně jsem čekala, že ta slova jednou uslyším.

K tomu patřily dětské posměšky kvůli zrzavým vlasům a také zkušenosti, které do dětského světa vůbec nepatří – chvíle, kdy dospělí překročili hranice, které překročit neměli.

Tehdy jsem samozřejmě netušila, co všechno si z těchto okamžiků člověk nese dál. Prostě jsem hledala místa, kde mi bylo dobře. Našla jsem je ve sportu, pohybu a mezi přáteli.

Možná i proto mě odjakživa fascinovala a bavila lidská mysl. Zajímalo mě, proč přemýšlíme tak, jak přemýšlíme, proč si některá slova neseme v hlavě desítky let a proč nás jedna zkušenost posílí, zatímco jiná nás dokáže zastavit. A proč někdy rozumem přesně víme, co bychom měli udělat, ale přesto to nedokážeme?

Postupně se k tomu přidal také můj zájem o propojení mysli a těla, fungování našeho organismu a funkční medicínu. Čím více jsem se o těchto tématech dozvídala, tím více jsem si uvědomovala, jak neuvěřitelně spolu všechno souvisí.

Ani můj další život nebyl rovnou cestou. Udělala jsem spoustu chyb. Některá rozhodnutí bych dnes udělala jinak. Některá bolela, jiná mě donutila změnit směr. Ale právě díky nim jsem se učila znovu vstát, hledat jiné možnosti a jít dál.

Po téměř třiceti letech podnikání, vedení vlastní společnosti, práce s lidmi, poradenství a vzdělávání si stále více uvědomuji jednu věc:

Skutečná změna často nezačíná tím, že se změní okolnosti. Začíná tím, jak o nich přemýšlíme.

A pracuji na tom stále i já.

Nemám recept na dokonalý život a ani nevěřím, že nějaký existuje. Stále se učím, dělám chyby, někdy pochybuji a někdy musím sama sobě připomenout to, co říkám druhým. Práce s vlastní myslí totiž není cíl, ke kterému jednou dojdeme. Je to cesta.

Dnes bych ráda využila to, co jsem za svůj život poznala, zažila a naučila se, také pro druhé. Ne proto, abych jim říkala, jak mají žít, ale abych jim pomohla zastavit se, podívat se na svou situaci jinak a najít vlastní cestu.

Protože minulost změnit nemůžeme. Můžeme ale ovlivnit, co uděláme dnes a kam se vydáme dál.

A někdy k tomu stačí odvaha udělat první krok.